ČESKÉ ŠKOLSTVÍ OČIMA PETRA CHÁRY | Poklidný listopadový večer. Kapky deště dopadají na okenní rámy a ulice jsou zahaleny spadaným listím pestrých barev. Rodina usedá k sobotní večeři a baví se o pocitech a dojmech z veletrhu středních škol. Syn, říkejme mu třeba Martin, je nyní v 9. třídě základní školy. Není premiant a učení ho moc nebere. Nejvíce ho ve škole baví informatika, ve které vyniká. Nejen v programování, ale i robotice, na kterou dochází po škole v rámci zájmového kroužku. Martinovi rodiče jsou oba vysokoškolsky vzdělaní, otec se živí jako právník a matka je praktickou lékařkou, a tak se jim oblast zájmu jejich syna moc nepozdává. Ale zpět k večeři.
Matka: „Martine, nerýpej se v tom jídle. Radši mi řekni, jak bylo na veletrhu, už sis vybral ten gympl? Mně by se strašně líbilo, kdybys šel na ten jazykový. Víš, co se říká… kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.“ Martin zvedne zrak od talíře s rozvrtanou sekanou s bramborem, ze které od začátku večeře snad neubylo a nervózně odpoví: „Mami, vždyť sama víš, že na žádný gympl nemám. Chce tam jít spousta mých spolužáků. Jsou chytřejší než já a mají i lepší známky.“ Zajíkl se. „Ta čeština mi prostě nejde.“
Tato odpověď matku ale vůbec nepotěšila. „Co to znamená, že nemáš na gympl? Vždyť jsme ti zaplatili ty drahé kurzy. Prostě se asi jen málo snažíš. Vsadila bych se, že kdybys studiu věnoval stejně času a úsilí, jako tví spolužáci, tak bys měl stejné známky jako oni.“ Martin se snaží udržet. Vždyť on přeci dělá, co může. Učí se víc než ostatní, ale nejde to. „Mami, ale já se učím, fakt moc. Tomáš s Lukášem hrají vždy po škole videohry, zatímco já chodím na kurzy. No a po kurzech dělám ještě extra úkoly do školy a cvičení právě na ty kurzy. Ale z češtiny mám pořád 28 bodů z 50, na víc to prostě nevytáhnu.“ Do debaty se vloží otec a snaží se situaci trochu uklidnit. „Martine, a co matika? Ta ti docela jde, ne?“ Martin cítí podporu a rychle odpovídá: „Ta mě docela baví, mám nějakých 40 bodů z 50, ale na ty narvané gymply je to pořád málo.“
„Uč se!“ přeruší jej matka. „Pořád se jen vymlouváš místo toho, abys zatnul zuby a dal do toho všechno.“ Martin se snaží bránit, ale přeruší jej otec. „Martine, máma má pravdu, musíš prostě přidat. Gympl je k tomu, aby ses dostal na vysokou školu, prostě nejlepší.“ Tahle věta však už nenechává Martina klidného. Proč se proti němu takhle spolčili? A proč se ho raději nezeptají, co vlastně chce on sám a jen mu diktují, jak to bude? „Já ještě nevím, jestli budu studovat vysokou. Napadlo vás aspoň někdy zamyslet se a zeptat se mě, co bych vlastně chtěl dělat?“ odpovídá.
„No budeš právník, jako táta,“ rychle odvětila matka. „Nevím, jestli se na to hodí,“ dodává otec. Matka však nelení a drží se svého: „Tak se to naučí!“ Martin znovu zkouší svou šanci: „Mě ale baví programování a robotika, technické obory, které mají budoucnost. Tyhle humanitní věci, to není nic pro mě.“ To rodiče překvapilo, Martin sice chodí do kroužku, ale že by ho to tak chytlo? Otec se tedy snaží o Martinově plánu dozvědět více: „No a co bys teda chtěl dělat, kdyby to bylo na tobě?“
Martin radostně odpovídá, protože i přes to, jak nepříjemná celá diskuze u večeře byla, mu rodiče konečně naslouchají. „Našel jsem si dvě odborné školy, obory se mi líbí. Kdybych ještě trošku vylepšil tu matiku, mohl bych mít podle kritérií slušnou šanci…“
A přesně tímto způsobem bychom mohli v konverzaci pokračovat donekonečna. Je vám povědomá? Zažili jste ji jako dítě nebo jako rodič? Možná obojí. To nás staví před otázku, jak u vás doma dopadla? A kdo by měl mít konečné slovo? Dítě, u kterého může mít dané rozhodnutí celoživotní dopad? Nebo rodiče, kteří sice chtějí pro své dítě to nejlepší, ale jejich ambice nemusí být v souladu s jeho potenciálem a talentem? Cílem každého takového rozhovoru o budoucnosti žáka by mělo být pragmatické vyhodnocení dosavadních schopností a předpokladů, které ke studiu má, nepodceňovat ho a zároveň ho netlačit vstříc nemožnému. Jistě, není to jednoduché.
Variant, kam mohou žáci po základní škole nastoupit je mnoho. Ať už na vyzdvihovaná gymnázia, tak i lycea, odborné školy – všeobecné, technické, humanitní, sociální, pedagogické nebo spoustu učebních oborů s maturitou i bez. Každá z těchto škol nabízí uplatnění v jiné užitečné a důležité profesi, která může být pro žáky oním prvotním stupínkem v kariéře. Stane se něco vážného, když někde v prvním kole neuspějete? Samozřejmě, že ne. Zkusili jste to. Nezapomínejte, že všichni mají možnost podat dvě přihlášky. Mnoho přijatých tedy na školu nenastoupí, jelikož upřednostnili jinou možnost, čímž se uvolní místa žákům, kteří se těsně nedostali. Řada škol následně vypisuje i další dvě přijímací kola, některé dokonce více. Drtivá většina dětí se tedy někam na školu dostane a mnohdy se pro ně oproti původnímu záměru jedná o lepší a vhodnější volbu.
„Abych měl šanci dostat se na vysokou školu, potřebuji na gymnázium. To mě svým všeobecným přehledem na školu připraví…“ Tak tohle už dávno není pravda. Jediným potřebným kritériem k přijetí na vysokou školu je maturita, která je na všech školách jednotná. Vysoké školství nabízí mnoho různorodých oborů, které mohou navazovat právě i na odborné školy. Řada z nich ani nejde cestou přijímacích zkoušek a ty, které ano, většinou typ střední školy nezajímá. Jen úspěšně složená maturita a výsledek přijímaček.
Rozhoduje výběr střední školy o naší budoucí profesi? Zdaleka ne tolik jako dříve. Pro řadu současných profesí neexistuje studijní obor, nýbrž třeba jen školení, workshopy a kurzy. Některé studijní obory zanikají z důvodu nezájmu a nepotřebnosti, další budou naopak teprve vznikat. Ruku na srdce, kdo z nás dělá přesně to, co jsme šli studovat po základní škole? Anebo dokonce to, co jsme vystudovali v rámci vysokoškolského vzdělání? Život, tedy i ten studijní, je tak barvitý a pestrý, že nás čeká ještě spousta křižovatek, nečekaných rozhodnutí a změn. A to je dobře! Žijeme ve velmi dynamickém světě, kde je rozvoj techniky nepředvídatelný a potřeba různých dovedností a kompetencí proměnlivá. Stojí tedy za to nepřestat se vzdělávat.
Moji milí žáci (a i vy rodiče), vybírejte tedy střední školu rozumem a srdcem. Hlavně nepanikařte. Jen střední škola nebo učební obor vám život nenalinkuje. A vše nakonec dopadne tak, jak má.
Comments