Vzdělávání, nebo klonovaní? Místo rozvoje talentu drtíme děti do lepších známek

ČESKÉ ŠKOLSTVÍ OČIMA PETRA CHÁRY | Naše společnost sice není tak vyspělá, aby byla schopna klonovat lidi, ale nesnažíme se toho, i třeba nevědomky, docílit skrze výuku již od nepaměti? Podporujeme u dětí stejné znalosti a učíme je stejným věcem bez toho, abychom se snažili hledat jejich výjimečnost a podporovali jejich talent. S tímto stylem vnímání vzdělání je pro žáky těžké najít své budoucí uplatnění a vizi toho, čemu by se rádi věnovali, pokud neví, na co mají vlohy. Navíc tento talent nebyli schopni rozvíjet za účelem „dosáhnutí“ známek v těch předmětech, kde jim to tak dobře nešlo.


K čemu vlastně slouží vzdělání a co bychom si měli ze školy odnést? Milionová otázka definující celý smysl a podstatu českého školství. Cílem je připravit žáka na život tak, aby se mohl stát plnohodnotným členem společnosti a mohl tak přispět k rozvoji systému. Měli bychom však stát také o to, aby součástí naší společnosti byli odborníci na svém místě. Každé povolání vyžaduje jinou odbornost. Zedník nemusí znát do hloubky funkci lidského těla, to požadujeme po lékaři. Ten by nám však pravděpodobně nezvládl položit dlažbu v koupelně. S potřebnou odborností souvisí i typ a doba studia, kterou musí člověk pro své zaměstnání absolvovat.


Pro splnění povinné školní docházky je v Česku potřeba docházet do školy po dobu devíti let, po nichž může člověk svou etapu vzdělávání se ukončit. Pro získání základního vzdělání je však potřeba úspěšně absolvovat všech devět tříd. Pokud chceme pokračovat, musíme se dostat na střední školu, odchodit čtyři roky pro maturitu, tři roky pro výuční list a projít potřebné zkoušky. Po maturitních oborech se nám nabízí další možnost pro vzdělávání – vysoká škola, kde je opět potřeba zvládnout požadavky pro přijetí a poté daný počet let pro vybraný titul, popřípadě i postgraduál. Tuto cestu asi všichni znáte, ale co je vlastně jejím cílem? Každý rok strávený studiem a plněním životních milníků by nám měl něco dát, a to znalosti, zkušenosti, vědomosti nebo zručnosti, které využijeme ve svém životě a kariéře.


Během školního a univerzitního života v Česku jsme hodnoceni dle svých znalostí a schopností. V první třídě to může být pro pochopení dětí formou smajlíku a „mračíků“, abychom je naučili, co je dobře a co špatně. Poté přecházíme na tradiční pětistupňovou škálu, kdy 1 je nejlepší a 5 nejhorší. Mnoho vysokých škol nyní využívá tzv. americký model známkování A-E/F, kdy E nebo F, záleží na škole, znamená selhání. Není ani tak důležité, jakou formou zpětnou vazbu poskytujeme, zda číslem, písmenem, body, procenty, obrázkem nebo kombinací. Důležité je, aby byla objektivní, transparentní a hlavně spravedlivá. Střední nebo vysoká škola si stejně hodnocení převede na tradiční škálu známkování. Výsledkem všech různých typů hodnocení by ovšem mělo být posouzení žáka a jeho schopností a znalostí i v rámci kolektivu. Je však hodnocení skrze pevnou stupnici účinné?


O tomto tématu se velmi často bavím se svými kolegy, a i přes mnohé odlišnosti máme na věc stejný názor. Do určité míry. Je potřeba objektivního zhodnocení základních schopností a vědomostí žáků, přičemž z tohoto důvodu vešly v platnost i státní maturity. Pevně daná škála známek nám pomůže určit, kdo v dané oblasti vyniká a komu to moc nejde. Zajistí také zpětnou vazbu studentovi, kde jsou jeho silné a slabé stránky, popřípadě na čem by měl zapracovat, aby získal potřebné vzdělání. Tady pozor! Známky by neměly být vším! Že dostanu ve 3. ročníku gymnázia „čtyřku“ z chemie? To mi opravdu život nezničí. A už vůbec ne, pokud vím, že mou vášní jsou jazyky a rád bych studoval na vysoké škole čínštinu.


Mnohdy se však dostáváme do fáze, kdy rodiče žáka nechtějí, aby měl tu „hroznou“ známku na vysvědčení, a tak je natlačen do doučování z předmětu, který asi v životě nebude potřebovat a za půl roku si na něj snad ani nevzpomene. Leda tak v noční můře. Žák bude využívat svůj čas na to, aby zlepšil svou čtyřku na trojku, aby byli rodiče i vyučující alespoň trochu spokojení na úkor rozvíjení svého talentu, snu a možná i budoucího povolání. A to je jedno z největších úskalí známkování. Potlačuje rozvoj talentu, protože místo času věnovanému tomu, co nám jde, se tlakem vyučujících a rodičů drtíme něco, co nám nikdy nepůjde. Kvůli čemu? Abychom si s potem po celém těle zlepšili prospěch.


Ale co s tím? Potřebujeme vědět, že nám něco nejde, stejně jako zjistit, v čem vynikáme. Musíme děti naučit přijímat zpětnou vazbu a pravdu, i když není zrovna příjemná. Slyšet občas i nepříjemné věci je součást dospívání. Neměli bychom však nechat děti v jejich neúspěchu utápět, ale pomoci jim objevit jejich výjimečnost. Nevadí nám přece, že náš doktor neměl dobré známky z předmětu, který nespadá do jeho pracovní kompetence. Ani to, že náš zedník třeba neovládá perfektně cizí jazyk. Nesnažme se tedy naše děti vměstnat do hodnotících tabulek a porovnávat je s jejich spolužáky. Tím jen podkopeme jejich sebedůvěru. Nedělejme z dětí klony, které budou mít stejné znalosti a schopnosti, ale nebudou v ničem vynikat. Chceme přece vychovávat odborníky.


Zdroj článku: https://www.info.cz/nazory/vzdelavani-nebo-klonovani-misto-rozvoje-talentu-drtime-deti-do-lepsich-znamek?odemknout=QMNSGAFOIZ



58 zobrazení