ČESKÉ ŠKOLSTVÍ OČIMA PETRA CHÁRY | Školní chodbou se rozléhá hrobové ticho. Zrovna se vyučuje zeměpis. Otevřeme dveře do třídy, slyšíme monotónní výklad a zvuk křídy klouzající po tabuli. Občas pedagog označí ukazovátkem místo na mapě, na které dohlédnou maximálně žáci z druhé řady, načež pokračuje v prezentaci. Frontální typ výuky v českých školách stále zůstává, a dokonce převažuje. Učitel je kazatelem a žáci posluchači, kteří si rychle zapisují každé slovo, aby je v testu náhodou něco nepřekvapilo. Zdá se totiž, že nejde primárně o rozvoj dětí, ale jen o jejich známky.
Asi každý z nás si ze svých školních let vybaví alespoň jednoho pedagoga, který zněl, jako by znal nazpaměť celou učebnici. Žádná přidaná hodnota. Odvykládal, co podle sylabu musel, u toho psal ve větách na tabuli, druhou rukou text současně mazal. Nestíháte, najděte si to po hodině v učebnici nebo opište od spolužáka. Nemůžeme se zdržovat a na dotazy není prostor, abychom skončili včas. Věřím, že jsme se v řadě věcí posunuli, jak na straně učitelů, tak samotných škol. Prací učitele přece není diktovat, ale UČIT.
I přesto čeká české školství ještě velký kus práce. První vlna „modernizace“ proběhla, ve většině škol tabuli s křídou nahradily projektory nebo interaktivní tabule. Role, jakými se studenti a vyučující podílí na výuce však zůstala stejná. Žáci sedí v řadových lavicích, jako v kostele nebo divadle, a vyučující hraje své 45minutové představení, které budou muset žáci u zkoušky přesně zopakovat. Teď jsme si představili nejen český model tzv. frontální nebo také výkladové výuky, která je u nás stále využívána ve většině předmětů. I přesto, že je pedagogy, psychology i výzkumnými pracovníky dlouhodobě potvrzováno, že pozornost u výkladu výrazně klesá s každou další přibývající minutou.
Nevýhoda využívání pouhého výkladového vyučování se nejvíce projevila během dvou let „coronavýuky“. Pedagogové viděli v prvních měsících své žáky maximálně přes monitor, a pokud nedokázali aplikovat interaktivní výuku, účinnost a efektivita jejich přednášení byla mizivá. Děti výklad nevnímaly, protože věděly, že je za nepozornost nečeká žádný trest, pokud si tedy hodinu vůbec zapnuly. Nebylo tedy divu, že žáci po návratu do škol zaostávali nejméně o čtvrt roku.
Dalším problémem je rostoucí množství dětí s poruchami pozornosti, kterými trpí v Evropské unii každé dvacáté dítě. Výzva? Musíme udělat metody výuky zajímavější a netrápit žáky prověřováním jejich pozornosti skrze systémy testů, písemek a zkoušek.
Ale co s tím? Učit děti pomocí aktivního zapojování a používání vlastní hlavy pro zisk informací a znalostí, nejen tupého opisování a memorování. Jak na to? Nabízí se třeba metoda vyučování na základě řešení problémů. Ta studentům navrhne „problém“ a vyžaduje po nich řešení, při němž mohou používat on-line zdroje, využívat své dříve naučené znalosti a skrze kritické myšlení se dopracovat k solidnímu řešení.
Ukážeme si to na konkrétním příkladu. Žáci v zeměpise probírají státy jižní Evropy, a tak se na pár hodin stanou třeba Španěly, Portugalci nebo Řeky. Mají za úkol zjistit, co nejvíce poznatků o své zemi, jako jsou základní geografické údaje, informace o krajině či podnebí a seznámit se s její kulturou, výjimečnostmi a zajímavostmi. Budou totiž pro své spolužáky vytvářet on-line turistickou prohlídku, ve které zemi představí, odhalí její krásu a pamětihodnosti pomocí Google Maps nebo videí z internetu. Aby celá třída pochytila tu pravou atmosféru, mohou prezentující přinést na ochutnávku místní produkty, přednést něco v daném jazyce nebo ukázat styl oblékaní. Klidně hezky před tabulí, ale budou to oni místo tradičního kazatele.
Hlavním cílem výuky 2.0 by mělo být rozbourat systém, na který jsme dosud zvyklí. Přidat pro žáky prvky aktivit jako skupinová práce, vytváření projektů, řešení problémů, zkoušení v praxi atd. Učit studenty zpracovávat informace do takové formy, aby je byli schopni vysvětlit spolužákům, a mohli tak rozvíjet kromě kritického a analytického myšlení i prezentační a vysvětlovací schopnosti. Žáci jsou schopni opět v rámci kooperativního učení řadu schémat opětovně používat a aplikovat. Vše musí samozřejmě probíhat pod supervizí pedagoga, který přesně ví, co a proč se děje a jaký je cíl konkrétní aktivity. Studenti v rámci řízené diskuse, různých formách práce a reflexe získávají nezbytné dovednosti pro studium, práci i život samotný. Naučí se spolupracovat, analyzovat a obhájit svoji kreativní práci. Oblíbeným „moderním“ způsobem jsou prezentace samotných žáků, které pomáhají rozvíjet jejich dovednosti a kompetence, což je pozitivní posun od výkladu čistě ze strany učitele. Je však potřeba, aby do tohoto způsobu výuky byli zapojeni i ostatní žáci, skrze hodnocení nebo společnou diskusi a reflexi. Pokud se tak nestane, dojde pouze k přenosu monotónního výkladu z učitele na žáka bez přidané hodnoty. A právě ta by měla být naším cílem a cestou k vymanění se ze zažité dvojice kazatel/ukázněný posluchač a transformace do podoby průvodce/aktivní účastník.
Comentários