ČESKÉ ŠKOLSTVÍ OČIMA PETRA CHÁRY | Škola jako místo pro vzdělávání, ale především pro kultivaci sociální a emoční inteligence. Jak krásně to zní? Tak proč jsme se do tohoto stavu ještě nedostali a čím to je, že se české děti cítí spíše jako v nápravném zařízení než někde, kde by se měly každý den dozvědět něco nového nejen o světě, ale také o sobě a svých spolužácích? Nenalhávejme si neustále, že chyba je v osnovách nebo v nízkých platech učitelů. Podívejme se na problematiku českého školství komplexně. Začněme třeba tím, že prostředí kultivuje.
Na úvod se trochu vrátíme v čase. Nacházíme se na prahu průmyslové revoluce a při pohledu do třídy jsme si jisti, že cílem je v naprosté většině případů výchova dělníka pro pásovou výrobu nebo zemědělce pro neustále se opakující rutinní práci. Pokud bychom se podívali do učebny, uvidíme v lavicích několik řad srovnaných, poslušných, nerušících žáků, kteří hledí na učitele a akceptují jeho ultimátní pravdu. Škola jako kostel. Učitel jako kněz. Výuka jako kázání. Posuňme se teď o více než 200 let kupředu. Co vidíme? Stále jsme se až na výjimky neoprostili od frontální výuky od tabule a „nezvratné pravdy“ vyučujícího. Školu nebereme jako kostel, ale spíše jako státní babysitting v době, kdy je rodič v práci, a je nám vlastně jedno, co se dítě skutečně naučí. Hlavně ať nezlobí a poslouchá. Že to máte vy i „vaše“ škola jinak? Gratuluji, ale jak fyzické, tak i mentální nastavení výše zmíněného typu v českém školství z většiny stále přetrvává a výjimek je opravdu málo. Teď si položme zásadní otázku: Dokážeme metodami 20. století, v prostorách uspořádaných jako v 19. století, vychovat mladého člověka, který uspěje v 21. století? Samozřejmě že ne! Musíme si totiž uvědomit, že současné požadavky moderního světa jsou zcela v rozporu s tradičním uspořádáním učeben a stylu učení. Jaké jsou vzdělávací priority současného světa? Intenzivní komunikace, týmová práce formou projektů, flexibilita, samostatnost a rozvíjení vlastních kompetencí ve všech oblastech. Zejména v těch, pro které má dítě vlohy.
Hezky se to říká, ale jak toho docílit? Prvně se musíme podívat na to, jak naše školy vůbec vypadají. Už po staletí stále stejně. Ne, teď vážně, vždyť ty současné se od těch z 19. století liší jen technickými „vymoženostmi“ – ústřední topení místo kamen, někde interaktivní tabule místo dřevěné, jinak lavice, židle, katedra, často uspořádané úplně stejně jako kdysi. Dokonce i nové školy, které se dnes staví, se drží zažitého konceptu.
Jak to změnit? Postupně. Každý ředitel by se měl začít zamýšlet nad tím, jak do své školy implementovat prostory umožňující rozvíjet výše zmíněné priority. Společné prostory pro co-working a net-working, klidové zóny pro samostatnou práci, flexibilní zasedací místnosti pro různé velikosti týmů či pracovní skupiny, větší společný prostor ve třídě včetně pohovek, křesel, a především různé uspořádání lavic i židlí v každé ze tříd.
Naším cílem by neměla být výchova stáda poslušných ovcí do montovny ani suplovat rodičům hlídaní. Pokud chceme, aby české děti uspěly na moderním trhu práce a měly se v budoucnu dobře, musíme jim vytvořit prostředí, které je bude rozvíjet, ne unifikovat.
Není to jen o třídách nebo o tom začít stavět školy úplně jinak. Kde hledat inspiraci? U úspěšných technologických start-upů, co-workingových center nebo lídrů moderního byznysu.
Těžko by Google, Apple nebo Tesla dobývali svět, kdyby měli kanceláře připomínající kostel z dob národního obrození. Proč do toho pletu komerční firmy? Protože právě ty jsou odrazem úspěchu v 21. století a u nich bychom se měli inspirovat v tom, jak prostředí českých škol nejen modernizovat, ale především zkultivovat. V USA, Holandsku nebo ve Skandinávii už to funguje, tak proč se kromě neustále se opakujících problémů školství nezaměřit na něco, co můžeme začít měnit ihned. Možná je právě změna prostředí to, co nás donutí přemýšlet jinak a konečně také jinak vzdělávat, protože beze změny způsobu práce s dětmi je změna prostoru naprosto zbytečná. O tom však více příště.
